« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »
Markéta vždycky dělala všechno elegantněji než já. Začalo to už ráno při oblékání. I když si na sebe po ránu Markéta něco jen tak halabala hodila, vypadala v tom lépe než já, který po ránu deset minut rovnal límeček u košile a stejně jsem ho pak měl nakřivo. Šála ledabyle omotaná kolem jejího krku byl vrchol nedbalé elegance, rozepnuté knoflíčky u kabátu svěží módní doplněk a rozcuchané vlasy nutně vzbuzovaly dotaz, který že kadeřník jí udělal tento krásný účes.
Elegantně i pila. Zatímco já do sebe lámal jeden tuplák piva za druhým jak na Oktoberfestu, Markéta elegantně upíjela víno. Zatímco já měl po alkoholu skelný pohled, Markétě krásně zčervenaly tvářičky a vypadala ještě přitažlivěji než předtím. Ona se opile smála a znělo to jak Loreta, zatímco já opilecky vrávoral jak agresivní fanoušek Lokomotivy Podhradí. A zatímco já sebou plácl do sedačky tramvaje a usnul jak dobře zavedený bezdomovec, Markéta spala v překrásné kompozici jak na obraze starých mistrů.
Jednou jsem ji takhle potkal. Jel jsem ráno do práce a v tom jsem si všimnul, že v tramvaji spí Markéta. Ve večerních šatech s kabelkou na klíně vsedě spala tak neuvěřitelně elegantním způsobem. Nechtěl jsem ji rušit, už proto, jak elegantně spala.
Potom jsem se s ní jednou bavil. Řekla mi, že jsem ji měl probudit (a příště ať to rozhodně udělám), že si to ráno díky usínání v MHD užila dost.
Začalo to předchozí večer. Markéta byla na vernisáži výstavy nazvané „Moderní pózy v klasickém sochařství“. Nebo to bylo obráceně, tj. „Klasické pózy v moderním sochařství“? No, asi je to jedno... Předmětem výstavy byly sádrové modely soch určených pro čerstvě rekonstruovaný park pod klášterem. V zadání bylo „zachytit ducha obyčejného života obyvatel města“ a musím říct, že se to vcelku podařilo. Byly to realistické sochy zachycující typické městské motivy — měly názvy jako „Kuřák před kanceláří“, „Dívka lakující si nehty“, „Dědek Denaturák v nádražním bufetu“, „Telefonující muž“, „Turista fotografující si kostel mobilním telefonem“, „Student rozdávající letáky u východu z metra“ či „Dívka koupající hrochy v řece“. Sochy byly docela povedené, autor měl minimálně dobrý pozorovací talent a dobře znal své město.
Markétě se ty sochy taky líbily. Neopatrně se o tom zmínila v skupince diváků diskutujících o směřování moderního sochařství. Její názor zaujal jednoho muže. Dal se s Markétou do řeči a ten večer ji jednoduše nepustil. Ukázalo se, že je to autor oněch soch. Zřejmě ho přítomnost elegantní fanynky na jeho výstavě těšila. Po skončení vernisáže ji přemluvil, aby s ním a jeho přáteli pokračovala v blízkém baru, kde ji pak opíjel jabčákem.
A tady by bylo vhodné udělat takovou vsuvku týkající se reálií.
Každý národ má ten svůj nejlevnější alkohol. Oproti jeho významu (který je nepochybný) a jeho ceně (která je pochybná) bývá leckdy umělci opomíjen a není vystavován dostatečné úctě ze strany lidu. Třeba v Hlubočici tuto úlohu plní jablečné víno firmy Sady Nenastupovat, přezdívané též jabčák nebo někdy štrůdl. Jistě, co se týká kvality, najdete nepochybně vybranější nápoje, ale v kvantitě nemá jabčák konkurenci. Kolik básní vzniklo pod vlivem jabčáku, kolik dramat (nutno říct, že spíše těch životních) přivedl na svět jabčák?
Na konci večera, či spíše vlastně na záčátku druhého dne, seděla Markéta v baru a byla už totálně opilá jabčákem. Společnost se pomalu rozcházela. Markéta slušně odmítla všechny umělcovy nabídky (například tu na přespání) a odebrala se na tramvaj.
Tramvaj přijela, Markéta si sedla, a jak tramvaj zavřela dveře a pomalu se rozjela, Markéta v tu chvíli usnula.
Mezi řidiči se tomu někdy říká „veselá tramvaj“ — noční spoj, jehož většinu cestujících tvoří lidé vracející se z hospody. Takovou tramvají se pak linou alkoholové výpary a někdy i zpěv. Ale ani zpěv Markétu neprobudil.
„Neboj, chichichi, je to jen kousek,“ říkala Markéta sochaři před cestou. A teď ten kousek přejela a v hlubokém spánku mizela za řekou.
A zdál se jí sen. V tom stála tomu sochaři ze včerejška (nebo ze dneška?) modelem pro obraz. Jmenovalo se to „Zrození Venuše ve vířivce“. Markétě pak ze snu nejvíc utkvěla svraštělá kůže na patě, kterou z toho pózování ve vodě měla. Zrovna, když si na to stěžovala, někdo jí sáhl na rameno.
Někdo jí sáhl na rameno, ale to už nebyla ve vířivce ale v tramvaji. „Vstávejte slečno, přejela jste konečnou,“ budil ji šetrně tramvaják. Markéta se rozhlídla, a když si uvědomila, která bije, řekla jen tiše „Děkuju“ a vystoupila. Tramvaják zavřel dveře a popojel z výstupní zastávky.
Sídliště Modřínová? Takže to přejela z konečné až na konečnou. Výborně. Přešla z výstupní zastávky na nástupní a podívala se na jízdní řád. Výborně, za pět minut jí jede spoj zpátky.
Tramvaják otevřel dveře a šel si dát cigaretku před další cestou. S rozkoší vdechoval čerstvý noční vzduch, nikotin, dehet a všechny tyhle látky z cigarety, co vám z plic udělají špatně vypadající hromádku neštěstí. Všiml si Markéty, čekající na nástupní zastávce, a pokynul jí; opětovala mu to úsměvem. Tohle byla další věc, kterou bych si nemohl dovolit. Kdybych já usnul v tramvaji, budil by mě tramvaják s podezřením ve tváři. Na nástupní zastávku by se pak za mnou mračil. Nejsem zkrátka hezká holka.
Markéta si prohlížela zastávku. Na svůj věk ta zastávka vypadala nějak zničeně. „Taky to mohli udělat líp, když už to stálo takový prachy,“ pomyslela si Markéta. Tato tramvajová trať byla totiž stará sotva rok. Její stavba byla spojená s podezřením z korupce, ale nutno říct, že většinu peněz spolykala související přeložka železniční tratě, spojená se stavbou nového mostu, což bylo pro otevření Modřínové pro tramvaje podmínkou.
Tramvaják dokouřil, nastoupil, zavřel dveře a přejel k nástupní zastávce. Tam nechal Markétu a pět opilých místních výrostků nastoupit. Pak zazvonil a rozjel se a Markéta v tu chvíli opět usnula. Zdál se jí opět sen.
V tom snu opět seděla tomu sochaři ze včerejška modelem pro obraz. Jmenovalo se to „Dáma s hranostajem“, ale protože v tom parku pod klášterem, kde se obraz maloval, hranostajové nežijí, musela si Markéta vystačit s veverkou, kterou sochař chytil. Veverka ale nebyla dobrá modelka — Markétě se v náručí stále vrtěla a vzpínala a jako vrchol všeho jí ta mrcha chlupatá začala jíst korále. Markéta se ji už už chystala okřiknout, ale vtom jí někdo zatleskal před obličejem. „Vstávejte, slečno, konečná!“ oznamoval jí pobaveně tramvaják. — „Děkuju,“ vyhrkla a vystoupila.
Konečná Nové divadlo — výborně, tak to přejela zase zpátky na místo, odkud vyjela. Rozhlídla se — ano, pěšky to už má odsud blízko domů — jen kousek ulicí a pak podchodem pod Východním nádražím a nakonec po schodech na Větrnou hůrku. Ale těch schodů je tolik! To bude lepší, když si kousek popojede, třeba k Lípě, a pak se sveze do kopce autobusem.
Tramvaj zazvonila, Markéta nastoupila. Tak, a teď jen nepřejet.
Snažila se neusnout, zatímco jí před očima ubíhaly zastávky: Východní nádraží, U korálkovny. Teď jen nezavřít oči. Ústřední archiv. Oči se jí mhouřily. Tramvaj vjela na most přes řeku. Výborně, jen nezavřít oči ani na chvilku... A oči se Markétě samy zavřely.
Když člověk usne, plyne čas jinou rychlostí, takže když Markéta oči otevřela, nejenom že přejela most, ale taky svou zastávku a vlastně byla v úplně jiné čtvrti. „Pod hrází“ zahlásila tramvaj. Markéta spěšně vystoupila a chvíli se rozhlížela, co jako dál. Rozhodla za ni tetička náhoda — z opačného směru se blížil další spoj.
A tady by bylo vhodné doplnit takovou malou vsuvku. V Markétově1 — městě, kde se odehrává náš příběh, jsou denně v provozu čtyři tramvajové linky. V noci pak jezdí jen dvě — 4N v úseku Nové divadlo — Sídliště Modřínová, jejíž trasu už Markéta tuto noc projela, a 3N, jedoucí v úseku Lázně — Suchá Ves, do níž právě nastoupila.
V tramvaji bylo příjemně teplo, zrychlovač pod podlahou si poklidně broukal a tramvaj se rytmicky kolébala vyježděnými kolejemi. Až Markétu ukolébala.
A opět se dostala do snu. A opět seděla modelem. Seděla na zídce, za ní kouřily parní lokomotivy. Ano, tohle byla obdoba Nádraží Saint-Lazare od Édouarda Maneta. Až na to, že byla jen na Východním nádraží a malířem nebyl Manet, ale jen ten sochař ze včerejška. Navíc ani tenhle obraz nebyl povedený, neboť mezi Markétou a malířským plátnem neustále procházeli nosiči zavazadel, cestující a železničáři. Nakonec se odkudsi zjevil nějaký příslušník modré armády se slovy: „Tady nemůžete takhle sedět a spát.“
Ale to už nebyla na Nádraží Saint-Lazare, ale na konečné tramvaje v Suché Vsi. Opět ji budil tramvaják. Tenhle se ale netvářil pobaveně jako předchozí. Markéta se kuňkavě omluvila a vystoupila. Pohled na jízdní řády ji příliš nepotěšil — bude tu dvacet minut čekat. Tak se šla trochu projít.
Každá země má své specifické zvyky, co jinde nenajdete. Například v Hlubočici jsou to díry v plotech. Je jich spousty, všichni o nich vědí a nikdo s tím nic nedělá. Existuje teorie, podle které jsou to únikové cesty místní domobrany. Markéta jednu takovou díru v plotě šla navštívit.
Byla to legendární díra. Vedla skrz plot ohraničující areál koupaliště. Kolika klukovin a lumpáren byla tato díra svědkem? Kolik neobvyklých předmětů tudy bylo na koupaliště přineseno? Kdo ví, jisté je jen to, že Markéta odkryla pletivo a vstoupila dírou do areálu koupaliště. Procházela ztichlým areálem, míjela prázdné pláže a zavřené stánky. na houpačkách se nikdo nehoupal, ve sprchách se nikdo nesprchoval, pouze támhle jakýsi medvěd, nebo co to bylo, lovil zbytky z koše u stánku s langoši a jedl je. Nechala ho jíst.
Pak ale zaslechla šplouchání a na zšeřelé vodní hladině zahlédla jakýsi pohyb. Nejprve si myslela, že se jedná o nějaký páreček otužilců užívajících si koupel při měsíčku, to díky zmíněné díře nebylo zas tak vzácné. Pak si ale všimla, že jsou to dvě ženy. Ne dvě, tři nebo čtyři. Pak začaly vylézat z vody. Markéta si všimla, že na sobě nemají plavky, ale něco, co vypadalo jako vodní rostliny. Ne, to byly vodní rostliny. Jejich pleť v tom nočním světle vypadala zeleně. Ne, ona prostě byla zelená. Ty ženy měly zelenou pleť.
Markéta strnula. Absinth přece včera nepila, tak by neměla vidět zelené víly... V tu chvíli ji přepadl strach z neznáma, strach, který měly z přírodních sil generace jejích předků. Lekla se a utíkala. Vyplašila medvěda, nebo co to bylo, a ten s prchajícím langošem utíkal pryč. Markéta prolezla dírou ven a zahrnula za sebou pletivo.
Vrátila se na tramvajovou smyčku. Tady ještě člověk pomocí elektřiny držel přírodu ve svých rukou a pomocí světla plašil všechna strašidla.
Od řeky sem foukal studený vzduch, tramvaják schválně zavřel všechna okna a na jeho výrazu bylo vidět, že si v tramvaji příjemně zatopil. Spokojeně pojídal čokoládovou tyčinku a Markétu v tu chvíli ovanul mráz od řeky. Dostala hlad a byla jí zima. Záviděla tramvajákovi, že je v teple s jídlem.
Pak tramvaj přijela na nástupní zastávku, cestující nastoupili a jelo se.
Tramvajová trať do Suché Vsi má venkovský charakter. Vede mimo silnici po náspu mezi řekou a pískovnami. Ani řeka ani pískovny v noci nesvítí, a tak byla za oknem tma a v tramvaji teplo — ideální podmínky na spaní. Markéta tak usnula než bys řekl šve... chrrr...
Ve snu se opět dostala do Manetova obrazu, tentokrát se stala barmankou v baru ve Folies-Bergère. A pochopila ten melancholický výraz, který ta žena na obraze měla. Bar byl před krachem. Nájmy v centru byly vysoké, na místní byl bar příliš drahý, turistů jezdilo rok od roku míň. K tomu měl majitel dluhy a snažil se z podniku vytáhnout každou Stelu2, co šla. Zákazníci se do baru chodili bavit, zatímco bar řešil existenční potíže.
A zatímco Markéta spala, vstoupil jsem do příběhu já — vypravěč a spisovatel. To se tak často nestává, aby do příběhu vstoupil spisovatel. Vstoupil jsem do tramvaje a jak tramvaj šplhala Zamenhofovou ulicí, všiml jsem si, že v ní spí Markéta. Ve večerních šatech s kabelkou na klíně spala vsedě tak neuvěřitelně elegantním způsobem. Nechtělo se mi ji budit, už proto, jak elegantně spala. To už jsem ale psal dříve, dodám tedy jen, že jsem se se spící Markétou svezl na zastávku „Průkopnická“ a pak jsem vystoupil a odkráčel do práce.
Markéta spokojeně spala dál. Ale na konečnou tentokrát nedojela. Probudilo ji strašlivé zvonění, tramvaj zvonila jako o život.
Markéta otevřela oči. Zprvu nechápala, co se děje. Venku už bylo světlo. Tramvaj stála a zvonila a cestující se rozmrzele rozhlíželi.
Ano — nějaký chytrák zastavil dodávku tak, že zasahovala do kolejí. Pak se objevil řidič s omluvnou „nojono“ gestikulací, nastoupil do dodávky a uvolnil cestu. Tramvaj se rozjela, ale Markéta už neusnula. Na příští zastávce vystoupila.
Ze zastávky „U kocoura“ byl výhled na Větrnou hůrku, čtvrť, kde toho času Markéta bydlela.
Na pohled to bylo kousek, ale to bylo jen na pohled. Ve skutečnosti byl Markétin byt oddělen od místa, kde stála, širokým údolím. „Mít tak křídla! To bych to údolí přeletěla,“ pomyslela si Markéta.
Křídla ale neměla, a tak byla nucena opět nastoupit do tramvaje a přepravovat se jako běžný smrtelník. Protože však měla usínání dost, raději celou cestu stála.
Na Větrnou hůrku tramvaje nejezdí, a tak byla Markéta nucená přestoupit na zastávce U lípy na autobus. Byla už z té okružní cesty po městě unavená, tak si sedla. Přece za ty tři zastávky neusne, říkala si.
Mýlila se. Opět usnula.
Ve snu byla na Snídani veslařů, té od Renoira. Společnost jí dělali lidé, se kterými strávila včerejší večer a dnešní ráno. Všichni se skvěle bavili a Markéta si povídala s tím sochařem ze včerejška — ze dneška o umění.
„...mě se ty vaše sochy líbí, říkám to upřímně. Nevím proč, ale líbí,“ chválila ho. — „To mě těší,“ rozpačitě se usmál. Ve snu byl méně opilý než ve skutečnosti. „A... jaké sochy se vám třeba nelíbí?“
Markéta se napila vína. Vzala si hrozen a zamyslela se. „Třeba sochy od Kašpárka... Jsou takové hrubé a vulgární, nemají vůbec žádné výtvarné zpracování. Nejsou hezké.“ — „Ale... sochy přece nemusí být hezké,“ začal sochař a pokračoval: „Třeba zrovna Kašpárek je dobrý v tom, jak posouvá hranice vnímání a vyvolává diskuzi. Sochy přece nemusí být jen hezké.“
Napil se vína a pokračoval dál: „Víte, jaké sochy byly v parku pod Klášterem původně?“ — Markéta se zamyslela, ale nakonec jí nezbylo než zavrtět hlavou. — „Já si to taky dlouho neuvědomoval. Žádné sochy jsem si z toho parku neuvědomoval, tak jsem se tam šel podívat. A tam mi to došlo — všechny ty staré, rozbité prolézačky, kde jsme si jako děti hráli, byly ve skutečnosti futuristické sochy.“ Vysvětlil.
Zelí.
„A jaká socha se vám od Kašpárka líbí nejvíc?“ otázala se Markéta. — „Asi Pomník starých časů.“ — „Ale vždyť to vypadá jako klepadlo na koberce...“ — „Mýlíte se, to je klepadlo na koberce.“
Zelí, zelí.
V tom jejich debatu vyrušilo volání břehu řeky: „Sakra! Někdo nám odvázal lodě!“ A v tu chvíli se celá snídaně veslařů sebrala a pustila podél proudu nahánět uplavané lodě...
A v tu chvíli se Markéta probudila a zjistila, že je v autobuse ujíždějícím z města pryč.
Zelí, zelí, za okny bylo rozlehlé zelné pole až po obzor. Autobus ujížděl pryč z města a vezl jedinou cestující — rozespalou Markétu.
Zelí, zelí, samý zelí.
A než se Markéta stačila rozkoukat, autobus ohlásil zastávku příznačně nazvanou „Zelňáky, pole“ a „konečná zastávka, prosíme vystupte.“
Vystoupila. Autobus zavřel dveře a poťouchle ujel.
Markéta přešla na zastávku v opačném směru a tam zjistila nepříjemnou skutečnost. Ocitla se na jedné z těch zastávek v polích za městem, kam autobus zabloudí jen jednou za dvě hodiny a podle všeho jenom omylem. Navíc bylo dopoledne, což znamenalo další hodinu čekání na spoj.
Nejprve chtěla odejít pěšky, jenže začínající vedro, zelí táhnoucí se k obzoru a fakt, že byla dobrých deset zastávek od města, ji přesvědčily, aby raději zkusila stopovat.
Poté, co jí nezastavila jedna sanita, pohřebák a odvoz fekálií, jí zastavilo auto se státním znakem a nápisem „Správa vodních toků“. „Kam to bude?“ zeptal se řidič. — „Domů,“ vydechla. — „A to je kde?“ — „V Markétově...“ — „Tak si nastupte, hodím vás tam.“
A jak Markéta nastupovala, všimla si, že přístřešek zastávky, který ji doposud chránil před začínajícím dopoledním vedrem, není taková ta obyčejná skládačka z plechu ale bohatě zdobená, malovaná a vyřezávaná pseudo-rustikální stavba. Aby to snad nakonec nebyla nějaká maskovaná socha...
Nechala sochu sochou, zelí zelím a během cesty se začala bavit s řidičem. Jmenoval se Hugo Potápka, byl to úředník správy vodních toků, přeborník ve hře Hledání min a povídal si s Markétou o blízkosti lidí. Ale na to má vlastní povídku. Markéta do té jeho povídky přišla až nakonec a stejně tak i on do povídky o Markétě.
Auto zmizelo za obzorem, zastávka Zelňáky, pole, opět osiřela a zůstal jen vítr prohánějící se zelím. Markéta po dlouhých pěti hodinách dorazila domů a tím končí tato povídka.)