« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »
Další z nudných podzimních dnů, které jsem trávila na okraji Londýna. Přestěhovala jsem se nedávno a nikoho jsem zde neznala. Byl podvečer. Město zaplavovala zář zapadajícího slunce. Příjemný vánek ovíval prochladlé tváře a poletující listí ze stromů se zachycovalo ve vlasech. Milovala jsem přesně toto melancholické podzimní počasí. Loudala jsem se domů a ničeho a nikoho jsem si nevšímala. Když v tom okamžiku jako by mě k zemi někdo přikoval.
Zastavila jsem se u něj a nevěřícně jsem si jej prohlížela. To viktoriánské sídlo z první poloviny 19. století, které mi bůhví proč učarovalo, bylo přesně takové, jaké znám z gotických hororů. Temně strašidelné a zvídavě tajemné. Stála jsem před ním a obdivně jsem si jej prohlížela. Milovala jsem starou Anglii a tohle byl přesně takový dům, o jakém jsem vždy snila. Nebyla jsem si ale jistá, že bych ho byla kdy viděla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zabloudila. V téhle části ulice jsem ještě nebyla. Porozhlédla jsem se a došlo mi, že jsem zde sama. Ulice byly prázdné. Nikde ani živáčka. Pocítila jsem svíravý pocit. Zatřepala jsem hlavou a odmítala si připustit paranoidní představy.
Náhle mi po těle proběhl mráz. Nepřirozeně chladný, na to, že byl teprve říjen. Zachvěla jsem se. Mé nohy jako by mě v tu chvíli přestaly poslouchat a daly se do kroku. Jak omámená jsem vykročila k domu a nevím ani jak, jsem se zastavila těsně u vchodových dveří. Už už jsem chtěla sáhnout po klice, když v ten okamžik se mohutná vrata sama otevřela.
V nich jsem spatřila stát postaršího, prošedivělého muže, oděného v dobovém smokingu, typickém pro devatenácté století.
„Jen račte, slečno, už na vás čeká,“ poklonil se a pokynul mi, abych vstoupila.
Ve vší slušnosti jsem chtěla odmítnout a utéct pryč, jenže to, co jsem uzřela, mě zastavilo. Oslepila mě zář, lesk a přepych onoho sídla. Jako bych se ocitla na natáčení historického filmu. Stála jsem na prahu a s otevřenou pusou a doširoka otevřenýma očima jsem nevěřícně hleděla na onu krásu. Ač jsem si uvědomovala, že svým výrazem působím přihlouple, nemohla jsem si pomoct. Po obrovském zdobeném sále se promenádovaly vznešené dámy v překrásných robách a pánové v drahých dobových kostýmech. Na patře seděl orchestr a hrál asi něco od Mozarta. Taneční sál byl zaplněn tanečníky. Někteří pánové bokem kouřili, postarší dámy v koutku se ovíjely vějíři a probíraly dění kolem. Připadala jsem si jako ztracená v čase. Neměla jsem ponětí, že jsem to udělala, ale vstoupila jsem dovnitř. Mé okouzlení v ten moment zmizelo. Přimhouřila jsem oči, a obrátila se na onoho muže, který mě pustil dovnitř.
„Počkat, co jste to říkal? Kdo na mě čeká?“ zamračila jsem se.
Stařík se namísto odpovědi jen mile pousmál. Docházelo mi, že se něco děje. Tady bych neměla být, projelo mi hlavou. Nejistě jsem se usmála, ale spíš než klid, měl můj smích znamenat rozčarování. Chtěla jsem odejít, ale jen jsem udělala krok, vytřeštila jsem oči a koukla na sebe.
„Co to...,“ hlesla jsem a prohlížela se. Namísto džínů, trička a bundy, v nichž jsem do domu vstoupila, jsem na sobě měla rudé dobové šaty. Tohle se mi jen zdá, to je sen. Není to skutečné, ujišťovala jsem se. Chystala jsem se komorníkovi spílat, co to má znamenat, ale ten jako by se do země propadl. V panice jsem zacloumala vraty, ale nešla otevřít. Jímal mě strach. Jsem zde uvězněná? Co se to děje? Kde to sakra jsem?
„Kdo na mě čeká?“ špitla jsem si pro sebe v obavách a pomalu se otáčela čelem k dobře se bavícímu osazenstvu. Hudba pojednou utichla. Lidé se přede mnou rozestoupili a vytvořili uličku. Naprázdno jsem polkla a pořád dokola se přesvědčovala, že se mi něco stalo a tohle je jen sen. Nejistě jsem těkala po usmívajících se, jejichž smích mi naháněl spíš hrůzu, než aby mě uklidňoval. Byl to přesně takový ten šibalský úsměv, díky němuž očekáváte, že se něco stane, ale netušíte co. Náhle jsem instinktivně zvedla hlavu a vzhlédla k dotyčnému, který ke mně přicházel.
„Přišla jsi,“ vydechl a mile se na mě usmál.
Já v tu chvíli ztratila řeč. Charismatičtějšího muže, než byl tenhle, jsem nikdy předtím neviděla. Vysoký, statný, urostlý. Snad na míru ušitý oblek podtrhoval jeho charisma. Jako by ani nebyl z naší doby a vystoupil z historického románu. Polodlouhé hnědé vlasy mu vlály s každým jeho krokem. Neskutečně modrýma očima se mi zabodával přímo do srdce. Jemné strniště umocňovalo jeho ostré rysy ve tváři. Kdyby mi nabídl sňatek, ani minutu bych neváhala. Jako zamilovaná puberťačka jsem na něm mohla oči nechat. Nespouštěla jsem z něho zrak. S pootevřenými ústy jsem sledovala jeho sebevědomou chůzi, kterou si to ke mně šinul. Šibalské, potěšené výrazy osazenstva, které nás pozorovalo, jsem ignorovala. Svět v tu chvíli pro mě přestal existovat. Ačkoliv jsem byla zmatená a vyděšená, nebyla jsem schopna nic říct. Čím blíže mi byl, tím více mé srdce plesalo radostí. Byla jsem si jistá, že jsem ho nikdy předtím neviděla. Přesto jsem cítila, že ho znám odjakživa.
Zastavil se těsně u mě a já pocítila, jak se mi podlamují kolena.
„Heleno,“ oslovil mě sametovým hlasem a vzal mě za ruku. Určitě se mi tohle zdá. Já nemám takové štěstí, abych potkala někoho takového. Poklekl přede mnou. Chtěla jsem ucuknout a zavrtět hlavou, neboť jsem tušila, co zřejmě bude následovat.
„Má drahá, vezmeš si mě?“ vyslovil se.
Zalapala jsem po dechu. S jednou rukou v té jeho, s druhou na hrudi, jsem se uklidňovala. Nemohla jsem vstřebat, co jsem právě slyšela. Chtělo se mi omdlít. Musela jsem se probudit. Přeci v ty nejlepší okamžiky se člověk vždy probudí. Několikrát jsem zavřela oči, a doufala, že se vzbudím, ale neprobouzela jsem se. Tohle je příliš krásné na to, aby to byla skutečnost. Není to možné. Nemohla jsem se přeci propadnout v čase, a ocitnout se v 19. století.
Nejistě jsem se usmála. Pohlédla jsem do dychtivých tváří našeho obecenstva, které očekávalo odpověď. Ač jsem měla plno otázek a rozhodně jsem si říkala, že odpovím ne, pod tíhou jeho podmanivého pohledu, jsem souhlasila. Připadalo mi ale, že vůbec nemluvím já. Cítila jsem, jak místo mě mluví někdo jiný. Byl to můj hlas, byla jsem to stále já, ale jako by mi někdo našeptával, co udělat. Někdo cizí ovládal má slova.
Nastala scéna jak z romantického filmu. Lidé začali tleskat a radostně pokřikovat. Onen krásný neznámý mi nasadil diamantový prsten, vzal mě do náruče a políbil. Zavřela jsem oči a užívala si jeho polibky. Teď jsem si přála nikdy se neprobudit. Ač jsem tomu mystickému opojení propadla, po chvíli jsem si uvědomila, že najednou neslyším žádný smích. Radostné veselí zčista jasna utichlo a nastalo podezřelé ticho. Otevřela jsem oči a hrůzou vykřikla.
Tu děsivou tvář jsem od sebe odtrhla a vyděšeně jsem těkala hlavou kolem sebe. Pryč byla ta krása, ten přepych a oslnivá zář. Pryč byly krásné dámy a dokonalí pánové. Namísto toho jsem všude viděla průsvitné duchy, v potrhaných, spálených hadrech. Lidské tváře vystřídaly posmrtné, bledé lebky či odpudivě znetvořené obličeje, které sotva kdy připomínaly člověka. Prázdné důlky na mě hleděly. Ač jsem v nich viděla jen temnotu, cítila jsem z nich výčitky a strach. Pryč byl můj domnělý krásný snoubenec. Stál v čele chodících mrtvol, které ho obklopily. Nelišil se od nich. Krásnou tvář vystřídala děsivá lebka s děsivě nenávistným výrazem.
„Ne. Co to má být? Co se to děje? Ne!“ křičela jsem v panice a ve strachu. Mé šaty byly potrhané a ohořelé. Celý dům se náhle ocitl v plamenech. Vše kolem nás hořelo. Krčela jsem se u dveří. Pevně jsem svírala kliku a lomcovala s ní. Nešlo otevřít. Chtěla jsem utéct, ale duše těch mrtvých mě odmítaly pustit.
„Ne, prosím. Pomoc! Ne!“ řvala jsem hystericky a sesypala se na zem. Nedobrovolně jsem zde zůstala uvězněná s duchy.
„Proč, Heleno? Proč jsi to udělala?“ promluvil můj mrtvý snoubenec. Mrtvolnými důlky na mě pohlédl. „Proč jsi to udělala?“ zvýšil hlas, který se rozezněl v ozvěně.
„Co proč jsem udělala?“ vykoktala jsem v hrůze, aniž bych věděla, co jsem to měla provést.
„Vše bylo nedorozumění. Lhali ti. Chtěli nás rozdělit. Já jsem tě miloval. Miloval,“ křikl. „Proč jsi nás zabila? Proč jsi nás všechny nechala v tomhle domě umřít?!“ zařval.
Jeho nemrtvý doprovod zůstal stát v pozadí. On sám se ke mně připlížil.
„Ne! Ne!“ zařvala jsem polomrtvá strachy. Odmítavě jsem kroutila hlavou a stírala si slzy. „Chci pryč!“ Pustila jsem kliku a překřížila si ruce přes obličej. Nedokázala jsem dále hledět do očí šílené mrtvoly.
„Odsud se nedostaneš. Uhořeli jsme zde, všichni! Kvůli tobě. Ale ty ses pro nás vrátila. Umřeš tady s námi.“ Poklekl ke mně.
V hysterickém šoku jsem sebou škubala, a hlavu otáčela ze strany na stranu. Nevnímala jsem nic, co se děje. Pološílená jsem se choulila u zdi a se zavřenýma očima jsem se modlila, ať tahle noční můra skončí. Teď bych se měla probudit, ale tohle bylo příliš živé na to, aby to byl sen. Odtahovala jsem se od mrtvé zrůdy, která ke mně natahovala kostnatou ruku.
„Odpouštím ti, má drahá. Pojď, teď spolu budeme navěky. Nikdo nás už nerozdělí,“ rozněžněl se. „Ani smrt,“ dodal a mrazivě se rozchechtal.
Schoulila jsem se do klubíčka, zacpala si uši a co nejhlasitěji, jak jsem uměla, ze zoufalství, z plných plic instinktivně vykřikla: „Omlouvám se, odpusťte mi to, prosím. Omlouvám se!“ Byla jsem natolik vysílená a na smrt vyděšená, že jsem upadla do bezvědomí a bylo mi jedno, co se stane. Přijala jsem fakt, že uhořím a stanu se věčností bloudící duší spolu s ostatními.
„Slečno, jste v pořádku? Halo, slyšíte mě? Co se vám stalo?“ slyšela jsem mužský hlas. Pomalu jsem rozevírala oči a spatřila jsem u sebe dřepět neznámého muže. Ležela jsem na chodníku, zcela zmatená a vyděšená. Pomohl mi vstát.
„Co se stalo?“ pípla jsem zmateně.
„To mi řekněte vy. Našel jsem vás tu ležet v bezvědomí,“ vysvětlil mi starostlivě. Zamžikala jsem a pokoušela si vzpomenout, co se mi přihodilo. Vzápětí jsem mu pevně sevřela paže a jako smyslů zbavená jsem na něj uhodila.
„V tom domě,“ poukázala jsem za sebe, „chtěli mě zabít nějací šílení lidé. Všechno kolem hořelo a oni říkali, že umřu taky. Vím, že se to stalo, nebyl to sen. Bylo to skutečné,“ pohlédla jsem na něho ustrašeně. „Nevěříte mi, viďte, ale stalo se to. Přesně v tom domě. Tvrdili, že jsem je zabila. Pane Bože, já nevím, co se to stalo. Musíte mi věřit,“ mluvila jsem zmateně, než jsem si uvědomila, že má slova mu nemohou dávat smysl, když ho nedávají ani mně.
„Uklidněte se a řekněte mi v klidu, co se vám přihodilo,“ konejšil mě. Jeho hlas měl uklidňující účinky. Chvíli jsem oddechovala, abych si uvědomila, že jsem opět v 21. století. Opět jsem k němu vzhlédla. Zarazila jsem se. Nevypadal vůbec špatně. Urostlý, černovlasý asi třicetiletý mladík se zelenýma očima mě držel v náručí a se zájmem v očích očekával, co budu vyprávět. Bylo mi předem jasné, že mé historce neuvěří, ale i přesto jsem mu to, bůhví proč, všechno povyprávěla. Ani jednou mě nepřerušil. Jestliže si myslel, že jsem šílená a patřím do blázince, nedal to najevo.
„Vy... vy mi to věříte?“ vykoktala jsem, neboť jak jsem se poslouchala, můj příběh vyzněl jako z těch nejšílenějších nočních můr. V tu chvíli mě pustil a začal se nejistě ošívat. Podíval se na trosky domu, který mě měl údajně uvěznit. Vůbec to nevypadalo, že by v něm někdo žil. Působil opuštěně a zanedbaně. To mě ještě více utvrdilo v tom, že se vše odehrálo v mé pomatené mysli. Onen neznámý mě ale překvapil.
„Ten dům vyhořel před sto padesáti lety,“ řekl po skončení mého vyprávění. „Ve městě se traduje, že v něm straší. Váže se k němu taková historka.“ Vzal mě za ruku. Ucukla jsem nedůvěřivě. Neodradilo ho to a stále mi ji nabízel. „Nebojte se, věřte mi. Něco vám ukážu ale trochu to s vámi asi zatřese.“ Osmělila jsem se a následovala ho. Společně jsme zamířili do zpuštošené, zarostlé zahrady za domem. Přelézt vratký, ztrouchnivělý plot nebyl problém.
„Jaká historka?“ zajímala jsem se.
„Říká se,“ započal, když jsme se prodírali skrze vysokou trávu a větve stromů, „že požár založila snoubenka pána domu, když se v den jejich zásnub dozvěděla, že ji podvádí. Nebyla to prý pravda. Ušili na ni léčku, aby je dostali od sebe. Jenže skončilo to nejhůře, jak mohlo. Zešílela a chtěla se pomstít. Zavřela vrata a návštěvníky uvěznila v domě. Nikdo kromě ní nepřežil,“ vypravoval mi a já se děsila čím dál tím víc. Jeho vyprávění sedělo příliš dokonale na to, co jsem prožila. „Od té doby lze prý slýchávát nářek umučených duší, které v domě uhořely.“
„Kam mě vedete?“ jímala mě nejistota a strach z toho, co se ještě dozvím.
„Měla byste něco vidět, když...,“ umlkl, obrátil se na mě a sjel mě očima.
„Když co?“ zaváhala jsem, zdali nemám raději zmizet.
„Sama uvidíte a možná pochopíte,“ působil tajemně.
Zastavili jsme se. To, co jsem před sebou uviděla, mi vyrazilo dech. Ve vysoké, neudržované trávě bylo možno zřetelně rozpoznat množství kamenných náhrobků. Naprázdno jsem polkla a v obavách jsem na něj pohlédla. Vytušil, že čekám vysvětlení.
„Pojďte,“ vyzval mě.
„Co se s ní stalo?“ Vyzvídala jsem. „S tou ženou?“
„To se neví. Nikdo ji už nikdy neviděl. Jsme tady,“ zastavili jsme u jednoho z náhrobků. Muž poklekl. Následovala jsem ho. Odhrnul trávu a mlčky mě vyzval, ať pohlédnu na náhrobek. Jakmile jsem na něm uviděla zašlé fotografie, zastavil se mi téměř dech. Muž na fotografii byl ten stejný, který se mi v mé vizi, jak jsem si to označila, zjevil. O co horší bylo zjištění, že žena na fotografii jsem já. Na náhrobku byla vytesaná jména „Victor Wilson a Helena Beanettová“ včetně letopočtů. Rok úmrtí muže byl 1861, rok úmrtí ženy neznámý.
„Chápu, že to je šok. Pro mě to byl taky, když jsem vás uviděl. Byl jsem zde nedávno a fotil si ty náhrobky kvůli práci. Její tvář mi, nevím proč, uvízla v paměti. Takže když jsem vás našel před domem, vyrazila jste mi dech. To byl taky důvod toho, že jsem vás nepovažoval za šílenou, když jste mi vyprávěla, co se tam odehrálo,“ pousmál se ostýchavě, a otočil hlavu na trosky zlověstného domu.
Mně však do smíchu nebylo. Do široka rozevřenýma očima jsem upřeně hleděla na podobiznu dávno mrtvé ženy. Ač jsem tomu odmítala věřit, pomalu jsem si to zkoušela připustit. Je možné, že mě do domu vtáhla nadpřirozená síla? Jistě, vždyť jsem v něm už před více jak sto lety byla. Podoba s onou Helenou byla nezpochybnitelná, byla jsem to já. Můj dávný předek byla vražedkyně, která ze šílenství zavinila strašlivou smrt. Vrátila jsem se na místo činu. Žádaly duše těch mrtvých, které zabila, odvetu, jež by je zbavila věčného bloudění? Možná právě mé zoufalství bylo to, nač celý čas čekaly a co mě zachránilo před jejich pomstou.