« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »
Seděl na břehu a cákal si nohy ve vodě. Občas se na chvíli ponořil do proudu a nechal se unášet. Plaval na zádech, nebo se potácel v mělčině u břehu. Napadlo ho, že je to zábavný, ale docela únavný způsob cestování. Pak ji uviděl. Byla krásná, štíhlá, elegantní. Všiml si, že má trochu odřený bok, ale ta drobná vada jí v jeho očích ještě dodávala na přitažlivosti.
Pomalu se k ní přiblížil. Pokusil se ji zachytit, ale proklouzla mu mezi prsty. Klopýtl a spadl do vody. Trochu se nalokal a odřel si koleno. Vzpomněl si, jak se snažil chytit loď minule. Co když to dopadne stejně špatně? Není trapné se tak snažit? Jak má poznat, jestli o něj stojí? Kousek mu uplavala, ale nakonec se zastavila o strom. Napadlo ho, že vypadá, jakoby na něj čekala. Měla stejný pocit. Čekala na něj celý svůj život až dodnes. Čekala, až ji zachytí, sevře, až do ní vstoupí. Čekala a teď se trochu bála, že to bude jiné, než si vysnila.
Dohonil ji a na několikátý pokus se mu podařilo nasednout. V jejím nitru nalezl pádlo a jal se kormidlovat. Občas je proud zanesl ke kraji a on musel odpíchnout. Někdy zůstali stát u pláže a relaxovali. Dívali se na květiny lemující břehy a on házel do vody žabky. Jindy se musel proplétat meandry, kde byla bahnitá voda a obtěžovala je hejna komárů. Přetahoval ji mezi padlými kmeny a doufal, že nebude příliš málo vody. Chvíli usilovně pádloval on, jindy nechal na ní, ať si vybere v řece ten správný proud.
Od té doby pro něj byla jedinou lodí v jeho životě. Až na jeden krátký moment, kdy zatoužil po krásně natřené sambě s širokými boky. Dlouho pak s ním kvůli tomu nemluvila. Stávalo se, že se při soulodění přitiskla k ruce jiného vodáka víc, než by se mělo. Bavilo ji, když se kvůli tomu čertil. V jejím nitru bylo však místo jen pro něj.
Přišly peřeje a hnaly je po řece. Jen tak tak se udrželi. Přišly i jezy. Někdy je raději snesl, ale někdy zvolil šlajsnu. Stalo se, že do lodi trochu nateklo odřeným bokem a on musel vybírat vodu. Na jednom obzvlášť prudkém jezu bylo nabrané vody příliš. Asi ji měl raději přenést, ale v tu chvíli byl na to příliš pyšný. Jel a nestaral se, jestli není riziko příliš velké. Nedokázal to vyvážit a cvakli se. Ztratil v proudu pádlo a kanoe mu uplavala. Chvíli to vypadalo, že se už neshledají, ale počkala na něj v zátočině a našli i nové pádlo.
Když už spolu nějaký ten pátek pluli, spadl do lodi kus borové kůry. Vyřezal z něj malou lodičku. Moc se jí líbila a tak dál jela s nimi. Teď se snažil držet ve středu proudu a moc nevybočovat, aby to s malou, křehkou lodičkou tolik neházelo. Loďka rostla a začala se v lodi tísnit. Nastaly třenice. Až jednou zjistili, že je to již velká loď a oni ji neuvezou, a tak ji poslali po proudu. Oba plakali a na hladině řeky se tvořily drobné kruhy. Občas ji pak zahlédli. Někdy se vracela sama, jindy se snažili ji doplout. Stále byla trochu v dohledu.
Tempo řeky se zmírnilo. Napadlo ho, že je těžké pádlovat, a tak si lehl do lodi na záda a díval se na oblohu. Bolelo ho tělo a loď už byla docela omlácená, ale právě v tom okamžiku měl zas po dlouhé době dojem, že si opravdu užívá života. Zhluboka dýchal čerstvý vzduch a pozoroval, jak se nad ním klenou koruny stromů. Pak ho ten klid náhle vyděsil a pokusil se zapádlovat proti proudu. Napadlo ho, že ještě nic neprožil, že se příliš málo smál, plakal, toužil… Nikdo však nevydrží jet proti proudu dlouho. Nakonec zjistí, že usilovně pádluje, a přesto stojí na místě. Uvědomil si, jak je pošetilý, a nechal loď, aby jako už tolikrát předtím upravila směr podle proudu.
V deltě se jim už oběma jelo těžko. Byl rád, že zůstali spolu. Naposledy zvedl hlavu k obloze. Pak polaskal ten její odřený bok. Byla už zase plná vody a on neměl sílu ji vybírat. Položil pádlo do lodi a pomalu vpluli do vln nekonečného oceánu.