« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »


Víte, jak se pozná dobrý učitel dějepisu? Pozná se tak, že do svého výkladu historie zahrne občas nějakou historku, ať už ze života svého či života historických osobností. Historka probudí ty studenty, kteří už z výkladu začínali spát, a ti, kteří si poctivě zapisovali, si mohou na chvíli oddechnout.

Občas je ta hranice mezi historií a historkou hodně tenká. Není jasné, zda jsou to dějiny, nebo historka. Trpěl Napoleon „napoleonským komplexem“ ze své výšky? Měl Hitler jen jedno varle? Řekl opravdu Cézar „I ty, Brute?“, nebo mu to přisoudil jen Shakespeare. A co teprve samotný Shakespeare…

Vyprávění historek v dějepise má jednu nevýhodu. Hrozí, že studentům utkví v hlavách jen ty historky. A přitom historie je důležitá, pomáhá nám vyznat se v současnosti…

Ale historky mají také své opodstatnění. Pro nás narozené až po sametové revoluci třeba taková první světová válka v podstatě už neexistuje. Nic nám to neříká. V kultuře ji (až na vyjímky) zastínila druhá světová, pamětníci už nejsou na světě. Zbývá jen Dobrý voják Švejk a v rodinném fotoalbu fotografie mého pra(pra?)dědečka, kterého zabil na konci první světové války v Itálii granát. Ale to už jsou historky.

A dnešní historky píšou historii zítřka.


« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »