« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »

Úvod

Podle současné normy spisovného jazyka označuje většina maskulinogm1 muže i ženy bez rozdílu – doktor, učitel, posluchač, prodavač, čtenář apod. Jde o tzv. generické maskulinum. Oproti tomu femininaogm2 označují výhradně ženy – doktorka, učitelka, posluchačka, prodavačka, čtenářka. Z tohoto pravidla existuje řada výjimek (např. oběť, osoba, otec), ale pro většinu substantivogm3 označujících osoby platí.

Bylo zjištěno, že tento jazyk společensky zneviditelňuje a marginalizuje ženylit1, zatímco na muže takový vliv nemá, je tedy sexistický. Současně diskriminuje muže tím, že jim neposkytuje „vlastní“ gramatický rod, zatímco ženám ano. Kvůli odstranění těchto diskriminujících účinků byla navržena sada doporučení definujících genderově korektní češtinu (dále GKČ). Jejich záměrem bylo vymezit vhodnější způsob vyjadřování pro určité oblasti společenského života v rámci stávajících pravidel (jako určitá forma politické korektnosti), aby vedly čtenáře-muže, čtenářky, posluchače-muže a posluchačky k uvažování jak o mužích, tak o ženách. Věty psané podle těchto doporučení znějí například takto: „Učitelé a učitelky žádali o zvýšení platů. Na akci byli vědkyně i vědci i politici i političky.“ Podle těchto doporučení je nutné tam, kde má tvar označovat muže i ženy, uvádět „tvary obojího rodu“. Ve většině případů to znamená původní substantivum a substantivum „opačného“ rodu vzniklé jeho přechýlením. V této eseji hodlám ukázat, že tento přístup má závažné nedostatky a posiluje tzv. stereotyp přechylování, který považuji za v českém jazyce nežádoucí. Rovněž hodlám navrhnout různá alternativní řešení uvedeného problému, která těmito nedostatky netrpí.

Stereotyp přechylování

Stereotyp přechylování definuji jako naivní představu, že v českém jazyce mají maskulina označovat muže a feminina ženy, o mužích se má mluvit v mužském rodě a o ženách v ženském.

Tato představa je evidentně neplatná; příklady:

Přesto lidé tyto protipříklady ignorují a ve společnosti je stereotyp přechylování značně rozšířen a bývá příčinou vzniku mnoha nedorozumění, např. v novinách se píše o učitelích a čtenáři a čtenářky si pod tím automaticky představí muže, resp. čistě mužskou skupinu. Čtenářky pak mají potíže se s takovým označením identifikovat a mají tendenci se vyčleňovat do samostatných skupin označovaných odvozenými femininy, která většinou trpí nižší společenskou prestiží a jsou pociťována jako nezvyklá, protože jsou málo používanálit4, v některých případech možná až urážlivá (např. chiruržka).

Přispívá generické maskulinum k dělení světa?

Následující odstavec je převzatý z lit2 (str. 42), jeho autorem či autorkou je Jana Valdrová:

Ženy činí méně důležitými také oslovování a označování osob tzv. generickým maskulinem: „naši žáci“, „vážený posluchači“, „Prosím dalšího referenta, aby se ujal slova“. Tzv. generické maskulinum přispívá k dělení světa na mužský a ženský se všemi sociálními důsledky. Posiluje dojem, že nejlepší sféra realizace ženy je domácnost, že ženy nemohou být takovými odbornicemi jako muži; že muži jsou živitelé rodin, hybatelé dějin a ochránci míru a pořádku. Jakmile vykročíme za hranice domácností a „typicky ženských profesí“, ocitáme se ve světě mužů, jak ukazuje text v rámečku:

Je tomu opravdu tak? Opravdu používání generického maskulina posiluje dojem, že nejlepší sféra realizace ženy je domácnost? Vždyť přece generické maskulinum platí i v domácnosti: kuchař za plotnou, sociální pracovník, pěstoun, pečovatel, vychovatel či porodní asistent může být (z hlediska jazyka) stejně dobře muž jako žena.

Naopak se mi jeví, že k dělení světa (byť v jiném smyslu) přispívá striktní rozlišování mužů a žen, které GKČ prakticky vyžaduje. Vzniká tak jazykové dělení na svět mužský (svět právníků, lékařů, vědců, ...) a svět ženský (svět právniček, lékařek, vědkyň, ...). Používání tvarů abstrahujících od biologického rodu, k nimž by generické maskulinum teoreticky mělo patřit, ačkoliv tak v praxi příliš nefunguje, podporuje dojem jednotného světa, v němž se muži a ženy podílejí na týchž profesích – jsou lékaři, právníky, vědci, vojáky, ale také pěstouny, pečovateli, vychovateli či kadeřníky.

Určitou pravdu však uvedený citát má. Takzvanými asociačními testy bylo zjištěno (viz lit1), že většině lidí (mužů i žen) evokují maskulina představu muže. To odpovídá mým osobním zkušenostem. Jazyková praxe mého okolí na základní škole a gymnáziu výrazně podporovala stereotyp přechylování, což vedlo u menších dětí až k takovým absurditám jako výraz „člověčka“. Povinnost používat k oslovování dospělých genderově zabarvená slova pane a paní (která ve veřejném životě dosud přetrvává a nevím o žádné kampani, která by proti ní byla vedena) pak snahu přechylovat nijak neoslabovala. Jazyková praxe mého okolí se tedy výrazně lišila od spisovné normy. Dokonce ještě v septimě na gymnáziu mi generické maskulinum nebylo známo; objasnil mi je až jakýsi právník či právnička, který mi při sepisování smlouvy musel vysvětlit, že manželem se rozumí i manželka (což je zrovna případ, kdy podle lit5 generické maskulinum neplatí).

Příčina

Zamysleme se nad příčinou výsledků asociačních testů. Podle čeho si lidé vytvářejí asociace? Podle zkušeností. Pokud člověk například viděl kominíka jednou za celý život, představí si pod slovem „kominík“ právě toho jednoho. Nepředstaví si celou škálu možných kominíků (muže, ženy, staré, mladé, tlusté, hubené), ale představí si právě toho jednoho. A podobně to bude s asociacemi s maskuliny. Člověk, který je ze školy zvyklý na prosté a opakovaně utvrzované pravidlo, že muž je „pan učitel“, zatímco žena je „paní učitelka“, si téměř jistě pod slovem učitel nepředstaví ženu.

Jádro problému tedy vidím ve stereotypu přechylování a věřím, že jeho překonání je cestou k posunutí asociací lidí. Zajímaly by mě výsledky obdobných asociačních testů v anglicky mluvících zemích. Pochybuji, že ve Velké Británii slovo teacher automaticky evokuje představu muže, a to právě proto, že lidé mají zkušenosti s mnoha ženami označovanými tímto slovem a v angličtině neexistuje samostatné jednoslovné označení pro ženy, takže není důvod, proč by mohlo být označení ženy slovem teacher někým považováno za nepatřičné. (Naopak v češtině může být velmi snadno vnímáno jako nepatřičné označovat učitelku slovem učitel.) Kdyby lidé v česky mluvících zemích již od dětství často slýchali o ženách označovaných maskuliny, získali by tak zkušenosti s tím, že úspěšnými vojáky, vědci, poslanci, ministry, právníky, učiteli, experty, odborníky apod. mohou být i ženy, že nemusí být vyčleňovány do samostatných kategorií vojaček, vědkyň, učitelek, odbornic, expertek apod., a časem by se možná jejich asociace posunulyogm4. (V případě vhodné kampaně v masových médiích snad dokonce obrátily.)

Údiv Terezy Kotrbové

Výše citovaný text z lit2 pokračuje následujícím rámečkemogm5:

V lednu 2006 sledovala česká a slovenská veřejnost zprávy o katastrofě letadla, kterým se vraceli do své vlasti vojáci ze zahraniční mise. Také Tereza Kotrbová viděla v televizi část smutečního obřadu a vyslechla děkovná slova představitele slovenské armády, který děkoval statečným vojákům in memoriam za neohrožené plnění mise. „Jediný příkaz nemohli vojáci splnit,“ pronášel velitel s dojetím, „příkaz, aby se vrátili v pořádku domů.“ Tereza pocítila úctu k tvrdé a nebezpečné chlapské práci u vojska, když se náhle do záběru kamery v pohřební síni dostala smutečně olemovaná fotografie s tváří ženy... Tereza se podivila: členkami mise byly i ženy? Kolik jich bylo? Proč o tom nepadlo ve zprávách ani slovo?

Proč Terezu Kotrbovou nenapadlo, že tvrdou chlapskou práci v dnešní době dělají i ženy? Je příčinou generické maskulinum? Nebo je primární příčinou spíše neinformovanost a absence zkušeností s těmito případy? Lze namítnout, že používání generického maskulina a nezachovávání adresnosti je právě příčinou té neinformovanosti, protože skrývá ženskou přítomnost ve smíšených skupinách. Ale není tím problémem spíš nedostatečná prezentace žen v takovýchto profesích? Vojačkám rovněž škodí nerealistická prezentace v počítačových hrách a populárních filmech a seriálech, neboť diváci-muži, divačky, hráči-muži a hráčky pak mají víc zkušeností s těmito nereálnými obrazy a pod slovem „vojačka“ si představí spíš něco jako Laru Croftogm6.

Proč se však Tereza Kotrbová ptala zrovna na pohlaví? Mělo to nějaký zvláštní význam? Uvedu upravený příklad; povšimněte si rozdílu:

V lednu 2006 sledovala česká a slovenská veřejnost zprávy o katastrofě letadla, kterým se vraceli do své vlasti vojáci ze zahraniční mise. Také Tereza Kotrbová viděla v televizi část smutečního obřadu a vyslechla děkovná slova představitele slovenské armády, který děkoval statečným vojákům in memoriam za neohrožené plnění mise. „Jediný příkaz nemohli vojáci splnit,“ pronášel velitel s dojetím, „příkaz, aby se vrátili v pořádku domů.“ Tereza pocítila úctu k tvrdé a nebezpečné práci zkušených elitních vojáků jejího věku, když se náhle do záběru kamery v pohřební síni dostala smutečně olemovaná fotografie s tváří sotva dvacetiletého mladíka... Tereza se podivila: členy mise byli i nováčci? Kolik jich bylo? Proč o tom nepadlo ve zprávách ani slovo?

Co je v armádě důležitější – pohlaví, nebo věk a zkušenosti? Bezpochyby zkušenosti. Nevím tedy, proč by se měla ptát na pohlaví vojáků/vojaček spíš než na jejich zkušenosti. Mnohem logičtější by bylo ptát se na věk členů/členek mise.

Genderově korektní gender-blind vyjadřování

Doporučení uvádět tvary obojího rodu tam, kde mají označovat muže i ženy výrazně ovlivňuje estetickou kvalitu gender-blind vyjadřování a činí jej hůře přijatelným a obtížněji pochopitelným pro čtenáře. Na druhou stranu je vede k samostatnému uvažování o ženách a mužích, což oceňuji. (U generického maskulina bych to považoval za samozřejmost a nelíbí se mi, že to tak nefunguje.) Uživatelé-muži a uživatelky genderově korektního jazyka v jednotném čísle preferují genderově specifické vyjařování (vyjadřování specifikující gender pojmenovávaného-muže či pojmenovávané) před gendrově neutrálním, a to i v případech, kdy se tím dopouštějí logické chyby; uvažme např. větu z výše uvedeného rámečku: „Ženy nemohou být takovými odbornicemi jako muži.“ Tato věta je v každém případě logicky chybná. Muži (podle jazykové normy) nemohou být odbornicemi vůbec, takže nemá smysl uvažovat o tom, zda mohou být ženy stejně dobrými odbornicemi jako oni. Ani věta „Ženy nemohou být takovými odborníky či odbornicemi jako muži,“ pak nedává správný smysl. Logicky správně a současně genderově korektně by měla daná věta znít: „Ženy nemohou být takovými odbornicemi, jako muži odborníky.“

Věty, které jsou genderově korektní a současně genderově neutrální, totiž znějí takto: „Spisovatel či spisovatelka J. K. Rowling je autorkou či autorem série knih o osobě učící se čarodějnictví Harrym Potterovi.“ Jako určitá nerovnost by mohlo být vnímáno to, že varianta, že jde o ženu, je v každém případě zmíněna dvakrát (slovo spisovatel ji již zahrnuje a spisovatelka ji opakuje), zatímco varianta, že jde o muže jen jednou. Nemyslím, že by to mělo nějaké zásadní důsledky, protože logicky znamená věta „Spisovatel napsal knihu“ totéž jako „Spisovatel nebo spisovatel napsal knihu.“ Pokud by nám ovšem tato nerovnost vadila, můžeme upřesnit, že nechceme mluvit „o mužích, ženách a ženách“, ale jen „o mužích a ženách“ takto: „Spisovatel-muž či spisovatelka J. K. Rowling je autorkou či autorem-mužem série knih o osobě učící se čarodějnictví Harrym Potterovi.“

Doporučení GKČ navíc nedovolují jméno spisovatele či spisovatelky v uvedené větě vynechat, protože při označování žen vyžadují zachování adresnosti. (Nedaří se mi pochopit, proč to při označování mužů nevyžadují.) Větu jako uvedenou ovšem uživatelky ani uživatelé genderově korektního jazyka nejspíš nenapíšou. Genderově specifické vyjadřování, obsahující informaci o rodech pojmenovávaných osob, je totiž v GKČ podstatně příjemnější jak pro autory-muže a autorky, tak pro čtenáře-muže a čtenářky.

Pokud bychom připustili, že v určitém kontextu může být „odbornice“ implicitně vybírána z množiny odborníků-mužů i odbornic, vzniknou nám nová nedorozumění. Řekněme, že v novinách se píše „Tereza Kotrbová byla letos prohlášena nejlepší pracovnicí školy.“ Znamená to, že je lepší než všichni pracovníci-muži ve škole? Nebo je nejlepší jen mezi tamějšími pracovnicemi? Pokud připustíme, že uvedená věta může znamenat obojí, vznikne velmi podobný problém jako ten způsobený neznalostí generického maskulina.

Možnosti budoucího vývoje

Nyní se pokusím navrhnout alternativní řešení uvedeného problému. Některá z nich jsou radikálnější a počítají s reformou jazykové normy, jiná mohou fungovat na úrovni doporučení doprovázených kampaní.

Varianta A předpokládá, že každé substantivum označující člověka by mělo v češtině tři samostatné varianty – univerzální, ženský a mužský. Ve stávající češtině takto úspěšně fungují trojice člověk/žena/muž, rodič/matka/otec, letový asistent/letuška/steward, homosexuál/lesba/gay, obsluha/servírka/číšníkogm7 a další. Toto řešení je ale náročné na paměť (člověk si musí pamatovat třikrát tolik slov) a náchylné na chybějící, nesmyslné či nepřijatelné tvary – zdravotní sestra je bez problémů, zdravotní bratr, hm... no... dejme tomu, ale zdravotní sourozenec?! Vytváří také prostor pro snadný vznik genderově-specifických konotací (např. „servírky jsou skvělé, číšníci jsou fuj“) a její realizace by si vyžádala radikální přestavbu slovní zásoby českého jazyka, takže je prakticky nepoužitelná.

Varianta B vychází z poznání, že většina feminin nevznikla samostatně jako řešení potřeby nějak pojmenovat ženu vykonávající určitou činnost či funkciogm8, ale vznikla připojením určité „roztomilé ozdoby“ogm9 jako -ka, -yně, -ová k původnímu maskulinnímu tvaru. Tato varianta předpokládá zavedení „mužské roztomilé ozdoby“, takže pacientce (nominativogm10 pacientec) a pacientky (nom. pacientka) by ošetřovali lékařci (nom. lékařec) a lékařky (nom. lékařka). Tím by zůstal původní krátky tvar „lékař“ jako univerzální pro případy, kdy bychom pohlaví (rod) dané osoby vyjádřit nechtěli. Tato varianta nabízí relativně snadné rozšíření na nová slova a není tak náchylná na chybějící či nesmyslné tvary jako varianta A. (Umožňuje dokonce doplnit např. slovo chůvec jako maskulinum k chůvě.) Je rozumně realizovatelná a zachovává význam i srozumitelnost textů ve stávajícím spisovném jazyce. Jako problematické se mi však jeví možné přijetí nových slov veřejností (zejména její mužskou částí – mužům se zdobení jejich názvů osob možná nebude líbit).

Varianta C předpokládá zavedení generického feminina. Feminina by přestala nést informaci o genderu stejně jako maskulina, tato informace by zůstala ve vlastních jménech (např. Tereza) a v případě nutnosti by ji šlo vyjádřit jinou cestou, např. opisem. Volba mezi maskulinem a femininem by závisela jen na uživateli či uživatelce jazyka; podobně jako volba mezi substantivy (ten) esej a (ta) esej či řádek a řádka.

Tato varianta je ovšem primitivní a v situaci, kdy je ve společnosti rozšířený stereotyp přechylování, by dle mého názoru způsobila víc škody než užitku a vedla by spíše k dalšímu zhoršení vznikajících nedorozumění. Navíc se by asi posílila negativní konotace spojované s femininy.

Jako variantu D označím tzv. eichlerskou češtinu, jejímž jsem tvůrcem a používám ji ve svých povídkách a scénářích zasazených do prostředí fiktivní Eichlerské dopravně demokratické republiky. V podstatě jde o vylepšení varianty C o to, že uživatelé a uživatelky jazyka nemají na výběr ze dvou tvarů. Z každé dvojice substantiv originální/přechýlené je zvoleno jedno (ne vždy maskulinum) a uživatelé mohou používat pouze to bez ohledu na pohlaví označovaných osob. Případné chtěné vyjádření pohlaví se pak provede jiným způsobem než přechylováním (v eichlerské češtině se připojuje -muž či -žena; např. lékař-muž, modelka-muž, prodavač-žena).

Přestože jsou v eichlerské češtině z historických důvodů rody substantiv rozloženy nerovnoměrně, lidé jsou vedeni k tomu, aby pod maskulinem očekávali i ženu a naopak pod femininem i muže. V orientaci pomáhají jména a příjmení (která používají „biologický rod“) a jasný (byť netriviální) systém zájmen on/ona/ono. Podrobně je eichlerská čeština popsána v lit3. Zde uvedu jen několik ukázek ze scénářů seriálu Ester Krejčíogm11:

Jana Zlomilová (žena) chytne ruku Borise Bezděkovského (muž) a zadívají se si navzájem do očí.

BORIS BEZDĚKOVSKÝ: Jste kráska.

JANA ZLOMILOVÁ: Vy také.

BORIS BEZDĚKOVSKÝ: Jsme dvě krásky v objetí lásky.

JANA ZLOMILOVÁ (šťastně): To je rozkošné.

JANA ZLOMILOVÁ: Mám kluka.

IRIS NARCIS (žena): Kdo je to? Znám ho?

JANA ZLOMILOVÁ: Nejspíš ne, není od nás ze školy. Jmenuje se Boris Bezděkovský. Taková štíhlá černovláska. Je ke mně moc milý.

ESTER KREJČÍ (žena): Pokud ovšem to, že má člověk partnera a současně dvě milenky, považujeme za normální.

LAURA SONETOVÁ (žena): To je zajímavé. Objevuje se v té hře homosexualita?

ESTER KREJČÍ: Ne, obě milenky byly muži stejně jako partner Lafont.

Varianta E představuje preferování generického maskulina, ale s doporučením zachovávat adresnost. Tato varianta je z navržených nejlépe kompatibilní se stávající jazykovou normou, je poměrně jednoduchá, dobře podporuje gender-blind vyjadřování a směřuje k eliminaci stereotypu přechylování.

Závěr

V této eseji bylo konstatováno, že současná doporučení ohledně genderově korektního vyjadřování jsou opodstatněná, tedy se zakládají na reálném problému, ale ačkoliv tento problém víceméně řeší, neodpovídají potřebám praxe, konkrétně výrazně ztěžují genderově neutrální (gender-blind) vyjadřování a podporují nevhodný stereotyp přechylování a dělení světa na mužský a ženský na úrovni jazyka. V eseji bylo navrženo několik variant řešení tohoto problému a jako nejlépe realizovatelná se zdá rozšířená prezentace žen pod maskulinním označením se zachováním adresnosti (tzn. uvedením jména, je-li známo), aby si lidé zvykli na to, že ženy mohou být schopnými vědci, právníky, odborníky, experty či ekonomy a nemusí být „jen vědkyněmi, právničkami, ekonomkami, odbornicemi či expertkami“, a aby se ženy s maskuliny plnohodnotně identifikovaly a nezněla jim jako něco cizího, nepochopitelného, mužského; případně něco, co jim nepatří, co se jich netýká nebo s čím nemohou volně nakládat.

Sociolingvistické testy popsané v lit1 ovšem ukázaly, že jevy uvažované v tomto eseji nemají tak zásadní vliv, jak předpokládá, což znamená, že jeho závěry nemusí odpovídat realitě. Jsou třeba další studium a další úvahy, aby bylo možno dospět ke spolehlivému závěru.

« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »