« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »
Klára Růžová byla běžná devatenáctiletá dívka; žila v době, kdy ještě spousta teenagerů neproseděla celý den u počítače a netrávila většinu volného času dopisováním si, chatováním či čtením povídek jako je tato. Klára obvykle něco podnikala se svým klukem, ale toho dne se dohodli, že budou každý sám. Zatímco kluk šel plavat, Klára si vyšla na procházku. Chvilka samoty jí byla příjemná, potřebovala se uvolnit.
Najednou, když měla pocit, že tomu uřícenému koloběhu civilizace konečně unikla, k ní náhle přiběhl zatoulaný pes bez náhubku či vodítka a začal na ni hrůzostrašně vrčet. Klára ztuhla hrůzou; mohl se na ni kdykoliv vrhnout a z jeho vyceněných zubů a zlověstného postoje bylo zřejmé, že to každou chvíli udělá.
Kolem běžela jakási mrštná černovlasá žena v šedém sportovním oblečení. Když spatřila vrčícího psa, zastavila. „Co to vidím? To není správně, tak by to být nemělo,“ řekla. Vytáhla z kapsy mikiny jakýsi tmavý válcovitý předmět a namířila jej na psa. „Hele,“ zakřičela.
Pes přestal vrčet a otočil se na neznámou, asi třicetiletou ženu. „Aport!“ řekla a odhodila předmět do veliké dálky. Pes se rozběhl tím směrem a za chvili byl pryč.
„Dík,“ vydala ze sebe Klára, když si „uvědomila, že ji neznámá žena zachránila před hroznou bolestí, nutností absolvovat sérii injekcí proti vzteklině a možná i doživotní invaliditou.
„Prosím,“ řekla žena a chystala se k odchodu.
„Kdo jste?“ zastavila ji Klára otázkou.
„Jsem doktor Ka, můžeš mi tykat, jak se jmenuješ ty?“ řekla žena.
„Klára,“ řekla dívka.
„Těšilo mě, Kláro. Mimochodem, jak asi víš, když řekneš psovi aport, může se vrátit. Utíkej jak o život!“ řekla a rozeběhla se pryč. Klára z posledních sil utíkala za ní. Uběhly sotva sto metrů a doktor Ka se zastavila a posadila se na lavičku, byla jen trochu udýchaná, zjevně byla na sprint zvyklá. Zato Klára se k smrti vyčerpaná svalila vedle ní a musela se vydýchat a uklidnit.
Když otevřela oči, všimla si, že ji doktor Ka sleduje. „Děkuji, doktorko... jak se vlastně jmenuješ?“ řekla Klára.
„Nejsem doktorka, jsem doktor Ka: doktor jménem Ka,“ vysvětlila jí doktor Ka.
„Jak doktor? Copak nejsi žena?“ řekla Klára.
„Jsem žena, díky, že sis všimla,“ řekla doktor Ka. „Ale už asi budu muset jít.“ Vstala z lavičky.
„Počkej,“ řekla Klára a doktor Ka si zase sedla. „Odkdy může být žena doktor?“
„Polož si tu otázku naopak: odkdy doktor může být ženou?“ odpověděla doktor Ka.
„Cože?“ řekla Klára udiveně.
„Nevím, jak bych ti to... to je na dlouho a už chci domů. Ale můžeš ke mně přijít na návštěvu, není to daleko,“ řekla doktor Ka.
„Tak dobře, ale půjdeme pomalu, bolí mě nohy,“ řekla Klára bez rozmyslu.
Vstaly z lavičky a zamířily k nedalekému parku. Klára se pomalu vzpamatovala a „ědomila si, kde je a s kým jde.
„Hele, nic proti tobě, ale připadáš mi nějaká divná,“ řekla Klára.
„Dobře,“ odpověděla doktor Ka klidně.
„To je přesně ono, lidi přece nechtějí být divní a nechtějí se stýkat s divnými lidmi, spíš se jim vyhýbají,“ řekla Klára.
„Tak si třeba představuj, že jsem mimozemšťan. Je to lepší?“ navrhla doktor Ka.
Najednou to začalo Kláře k sobě zapadat. Stýkat se s mimozemšťanem jí připadalo společensky mnohem přijatelnější než stýkat se s divným člověkem. „Nemohla bys být mimozemšťanka?“ zeptala se.
„Odkdy se mimozemšťané dělí na ženy a muže? To je úděsný antropocentrismus: lidé si představují, že všude ve vesmíru jsou takoví jako oni. I kapitán Kirk v epizodě Star Treku Proměna prohlásil, že pojem dvou pohlaví je obecná konstanta, ale není. Vždyť i na Zemi jsou třeba hlemýždi, kteří mají jen jedno pohlaví, nemluvě o primitivnějších organismech, které se rozmnožují nepohlavně. Jak můžeme na naprosto neznámé organismy z vesmíru aplikovat naše lidská měřítka?“ vyložila za chůze doktor Ka a Kláře bylo jasné, že bude lepší už se raději na nic neptat, tak raději zbytek cesty mlčela.
Došly k neobvykle velké modré dřevěné záchodové budce, která stála na okraji parku na vyvýšeném podstavci se schůdky.
„Tak, tady to je,“ řekla doktor Ka.
„Fakt jsi divná,“ řekla Klára, zírajíc na budku.
„Zevnitř vypadá větší než zvenku, že mi to nevěříš?“ řekla doktor Ka.
„To jsi uhodla,“ řekla Klára.
„Tak se pojď přesvědčit,“ řekla doktor Ka.
Zatímco doktor Ka odemkla dveře, Klára dostala strach, že ji tam chce zavřít. „Ale půjdeš první,“ řekla.
„Samozřejmě,“ řekla doktor Ka a vešla dovnitř. Klára vešla za ní a uvnitř se lekla, protože tam zahlédla sama sebe. Uklidnila se, teprve když si uvědomila, že je to zrcadlo. Bylo to tak realistické... jako v zrcadlovém bludišti.
Doktor Ka zavřela dveře a Klára se rozhlédla. Vypadalo to tu jako ve výtahu – mdlé bílé osvětlení a šedé, kovové stěny. Levou a přední stěnu (a rovněž strop) tvořila zrcadla, takže to tu opravdu vypadalo větší než zvenku a navíc tu viděla doktora Ka čtyřikrát a sebe třikrát. Ještě chvilku se rozhlížela a nechala na sebe působit zvláštní ponurou atmosféru. Všimla si, že na pravé stěně jsou kulatá tlačítka s čísly pater a nad nimi zčernalý displej. Pak se obrátila na jednoho z doktorů Ka: „Hele, to s tou mimozemšťanem... ehm.“
„Tím mimozemšťanem,“ opravila ji doktor Ka.
„S tím mimozemšťanem jsem ti nevěřila, ale pomalu začínám,“ řekla Klára. „Takže tohle je vesmírná loď nebo výtah a až ty dveře znovu otevřeš, vystoupím někde úplně jinde, než odkud jsem přišla?“
„Ne,“ odpověděla doktor Ka s překvapivou radostí.
„Jaktože ne? Vždyť takhle přece výtahy fungují,“ řekla Klára.
„Ale toto není výtah,“ řekla doktor Ka.
„Vesmírné lodi tak fungují taky,“ poznamenala Klára.
„Není to ani vesmírná loď. Říkám tomu DOPIS, znamená to Divný Obývací Pokoj Instalovaný Sem,“ vysvětlila doktor Ka zcela vážně.
„Aha,“ řekla Klára napůl pobaveně a napůl zklamaně. Smířila se s tím, že únos obyčejné devatenáctileté dívky mimozemšťany, po kterém se stane celebritou a seznámí se se spoustou slavných lidí, se dnes nekoná. „Býváš tu často?“
„Ano, bydlím tu,“ řekla doktor Ka.
Klára doktoru Ka moc nevěřila. Nedovedla si představit, jak v takové výtahovité místnosti může někdo bydlet. „A co tu vlastně děláš? Vždyť tady nic nemáš,“ řekla.
„Věci tu mám. Tedy nedaleko. Když jsou potřeba, přinesu si je, ale jinak to tu udržuji uklizené. Každý odpadek na podlaze je tu totiž vidět čtyřikrát,“ vysvětlila doktor Ka.
„A jak tu teda žiješ?“ zopakovala Klára otázku jinými slovy.
„Takto,“ řekla doktor Ka. Stiskla jedno z tlačítek a na obrazovce se objevil jakýsi film. „Mohu tu sledovat jakýkoliv program ze satelitu, internetu či místní kabelové televize. Díky tomu jsem v tomto zdánlivě pustém pokoji zažila víc než většina ostatních za celý život.“ Doktor Ka zasněně vzhlédla ke stropu. „Viděla jsem zkázu Titaniku; Harryho Pottera, jak nastoupil do Školy čar a kouzel v Bradavicích, Elinor a Marianne Dashwoodovy, jak si nakonec přes všechna zklamání vzaly muže, které milovaly; kapitána Kirka, jak s hvězdnou lodí Enterprise hledal nové formy života a nové civilizace a odvážně se pouštěl tam, kam se dosud člověk nevydal; Buffy Summersovou, jak zabíjela upíry jako na běžícím pásu; Lorelai Gilmorovou, jak lakovala své dceři nehty na nohou; Sheldona Coopera a Leonarda Hofstadtera, jak upustili od dárcovství spermatu; nebo Froda, jak zachránil Středozem před Sauronem.“
Klára byla šokovaná, protože z doktorova výrazu bylo zřejmé, že to, co říká, myslí vážně a sledování filmů a seriálů je hlavním zdrojem štěstí v jejím už tak dost nenormálním životě. „Takže ty se tu celý život díváš na televizi?“ řekla Klára.
Doktor Ka se musela k odpovědi přemáhat, protože měla pocit, že pravdou Kláru zklame. „V podstatě ano,“ řekla nakonec. „Vlastně před tím jsem ještě studovala a psala disertační práci.“ Přemýšlela, čím by Klárino zklamání napravila. „A také chodím nakupovat. Jak trávíš čas ty?“
„S přáteli. A s klukem,“ řekla Klára.
„Jako Penny z Big Bang Theory?“ řekla doktor Ka.
Klára vzdychla. The Big Bang Theory znala sice jen z doslechu, ale srovnávat její vztahy s televizním seriálem jí připadalo naprosto nepatřičné.
„Co ti vadí?“ zeptala se doktor Ka.
„Takže... ty říkáš, že jsi tu toho tolik zažila, a přitom jsi celou tu dobu jen zírala na tady tu malou obrazovku?“ řekla Klára.
Doktor Ka se usmála: „Bystrý postřeh.“
„A jsi tak šťastná?“ zeptala se Klára, její úsměv neopětovala.
Doktor Ka se zastyděla a uhnula pohledem. „No... abych pravdu řekla – s co nejméně chozením kolem horké kaše...“
„Dívej se mně do očí, když se mnou mluvíš,“ napomenula ji Klára.
„Budu se raději dívat do očí sama sobě,“ řekla doktor Ka a smutně se zahleděla do očí jednomu ze svých zrcadlových obrazů. „Necítím se šťastná. Cítím, že mi něco chybí. Nevím co, ale určitě mi něco chybí. Ach. Snad jsem měla raději studovat psychologii.“
„Nesmysl,“ řekla Klára. „Chybí ti společnost.“ Podívala se na druhého doktora Ka. „Vlastně – společnost někoho, kdo není doktor Ka. Chápeš?“ Doktor Ka na ni vrhla nechápavý pohled. „Víš, vžívala ses do filmových postav a žila s nimi jejich životy místo svého vlastního. Ale tak se nedá žít. Měla bys jít ven, stýkat se s lidmi a získat si skutečné přátele.“
Doktor Ka se zastyděla. „Stýkat se s lidmi? Ale to je šílené,“ řekla.
„Ne,“ řekla Klára. „Zírat celé dny na malou obrazovku, když tvoje srdce stůně, to je šílené! Skutečné přátelství je jiné než to, které můžeš vidět ve filmu. Buďme přáteli, naučím tě to.“ Doktor Ka přikývla. „Pojď ven, teď ti zase něco ukážu já,“ řekla Klára.
„To je divné,“ řekla doktor Ka, ale po chvilce váhání otevřela dveře DOPIS. Obě vyšly ven a dveře za nimi zaklaply.