« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »


Sedl si do tramvaje. Ta se rozjela a detektivovi jako by v tu chvíli někdo strhl pásku z očí – zíral skrz okno na ujíždějící město, jako kdyby ho viděl poprvé. Překvapilo ho, kolik je ve městě Vánoc. Kolik je všude betlémů, světelných řetězů a Santa Klausů. Zíral na tu spoušť a tramvaj ho vezla domů do Podhradí.


O hodinu později stál detektiv Jakub Bludowský v kuchyni Markéty Vranské. Kdesi v hloubi její trouby někde v elektroinstalaci přeskočila jiskra, zárodek budoucí katastrofy. Zatím se ale nic nedělo. Ti dva, co stáli u trouby, si povídali.

Ostatní o nich říkali, že spolu chodí, ale mnohem přesnější by bylo říct, že jim spolu bylo dobře. Bylo jim spolu dobře, ať si povídali o čem chtěli. Vlastně si ani povídat nemuseli, bylo jim dobře, i když mlčeli. Bylo jim dobře, když jedli, když spali, když se spolu koukali na film nebo se procházeli po tom nesčetném množství schodů a parků, co město nabízelo. Nežili spolu v jednom bytě, vlastně ani nevěděli, jak tomu vztahu říkat, bylo jim jen spolu zkrátka a dobře dobře.

A tak tam stáli u trouby a povídali si o Vánocích. O tom, jak tyto svátky slavili jako děti a jak je slavili doposud, než se potkali. Povídali si a v troubě mezitím začínala hořet elektroinstalace.

Detektiv ani netušil, jak moc se Markéta obětuje. Nepekla, protože vždycky, když pekla, tak hořelo. Dnes ale udělala výjimku, protože tu byl ON. Opravdu toužila po tom, užít si s ním krásné Vánoce, se vším, co k tomu patřilo, včetně cukroví. A tak překonala svůj strach z trouby a vnesla do života tu vůni cukroví.

Povídali si a bylo jim dobře. Celá ta situace vypadala jak z příručky „Jak si vytvořit harmonický vztah“, a tak Markétě blesklo hlavou, že se teď musí něco zákonitě pokazit. Ani nestačila tu myšlenku dokončit a něco se pokazilo – detektivovi zazvonil služební mobil, to byla vždy nějaká pohroma.


Kašpárkův most postavili v osmdesátých letech s dobrou vírou, že odkloní dopravu z centra města. Ve skutečnosti ji spíše přikláněl, ale jinak sloužil tak, jak měl. Jeho dobrý kilometr betonové délky překlenoval území, kde v podstatě nic nebylo. Na jednom břehu pískovna, pak řeka a její slepá ramena a pak zase nějaký zarostlý břeh. Most byl stranou od města, a tak na něm, když po něm detektiv v hlídkovém voze projel, nebylo ani živáčka, ba ani motorové vozidlo byste tam nepotkali. Byla už noc a bledé měsíční světlo osvětlovalo mlhu, která pomalu plynula po proudu řeky. Celá ta scenérie vypadala jak z nějaké béčkové detektivky.

Zato pod mostem bylo útulno. Teda – bylo by, kdyby tam nebyla mrtvola, u ní soudní lékař se svými asistenty a polovina oddělení vražd Markétovské policie. Tedy – to oddělení ve skutečnosti tvoří jen dva muži. Jeden z nich – Jan Waldfrucht – už byl na místě a ze své pozice šéfa oddělení vražd komandoval policejního fotografa. Když pak přišla druhá polovina oddělení – již zmíněný Jakub Bludowský, pozdravili se. – „Kohopak to tu máme?“ – „Podívej se sám.“

Uprostřed hromady černých plastových pytlů ležela mrtvola muže. Byl nepochybně zastřelen a s velkou pravděpodobností byl sem pod most převezen spolu s tím harampádím v černém plastu. Bludowský znal tvář toho muže – byl to lobbista Janda, jehož jméno skloňovaly poslední týden všechny hlubočické deníky v souvislostí s korupcí při výběrových řízeních na nákup policejních vysílaček. – „No to nám Ježíšek nadělil pěknej dáreček“, odcedil Bludowský.


Markéta osaměla se spáleným cukrovím, vyhořelou troubou a kuchyní, která teď nejvíc ze všeho připomínala středověkou černou kuchyni. Do očí se jí pomalu draly slzy – takhle si Vánoce rozhodně nepředstavovala. Vyhořela, a to doslova. Zůstala v bytě sama s oxidem uhelnatým, zatímco její Jakub někde dělal společnost mrtvole.

Toho večera měla Markéta návštěvu. Teda přesněji řečeno – slovo „návštěva“ bylo eufemismus pro „zásah protipožárního sboru“. Hasiči si sbalili své věci, nastartovali a vyjeli k hořícímu stromečku na sídlišti Jih. Markéta osaměla se spáleným cukrovím, vyhořelou troubou a kuchyní, která teď nejvíc ze všeho připomínala středověkou černou kuchyni. Do očí se jí pomalu draly slzy – takhle si Vánoce rozhodně nepředstavovala. Vyhořela, a to doslova. Zůstala v bytě sama s oxidem uhelnatým, zatímco její Jakub někde dělal společnost mrtvole.

Zapípal mobil, přišla od něj SMS: „Dnes vecer uz nedorazim. Mame toho plno. J.“ A bylo po Vánocích.

Markéta ještě zkoušela zahnat chmury televizí, ale na každém kanále bežela nějaká šťastná rodinka nebo alespoň pohádka nebo reklama pro šťastnou rodinku. A nešťastný člověk nevydrží pohled na štěstí, a tak se Markéta zvedla, obula a oblékla a vyrazila ven. Kráčela ulicí Na Vyhlídce, ale ani tady nemohla uniknout rodinnému štěstí. Ze všech oken na ni koukaly šťastné dětské tváře, všude byly koledy, stromečky a dárky, nebo alespoň reklama na ně. Markétě právě došlo, že patří mezi ztracené existence. Ano, ztracené existence.


Ulice U Vinného lisu má alkohol už zkrátka v názvu, zřejmě proto v ní sídlí několik legendárních hospod. Jednou z nich je nonstop Ztracená existence. A když říkám nonstop, myslím opravdu nonstop. Ztracená existence nebyla zavřená ani na Štědrý den. Ale má to svou logiku – i v tento den je ve městě dost ztracených existencí, které potřebují svůj alkoholický azyl.

Filip Navara seděl u baru v Ztracené existenci a přemítal. Celníci kontrolují přibližně každé sté auto. No, to by bylo. Tak proč sakra třikrát po sobě kontrolovali právě auto převážející jeho zboží? Pokaždé si na převoz toho auta narvaného drogami najal jinou odtahovku, platil pokaždé jiný bílý kůň. Přece nemůže mít takovou smůlu?

Konstantin, jeho odběratel, už z toho byl docela nervózní a chtěl zpět svou zálohu za zboží. Filipa se zmocnila paranoia, některý z jeho lidí musí být práskač. No to byla situace!

Ostatní zákaznící nonstopu neměli tak chmurnou náladu jako Filip. Slavili Vánoce, což ve Ztracené existenci znamenalo každou celou hodinu jeden jabčák zdarma. Filipa zaujala jedna slečna u stolu pod hodinama. Měla oříškově hnědé oči a vlasy... no... znáte to, taková ta barva mezi blonďatou a tmavou, špatně se to popisuje. Hezky se smála a uměla pít pivo. Prostě ten typ holky, co vás zaujme, když vstoupíte do baru. Asi to byla cizinka, čemuž nasvědčovalo i to, že měla přes židli přehozenou tašku s tajuplným nápisem PILSEN 2015. Filip by se s ní býval dal do řeči, ale ta slečna měla pro něj jednu zásadní vadu – společnost.

Kouknul se po místnosti a v tu chvíli dovnitř vstoupila Markéta. Šla rovnou k baru a objednala si „něco ostřejšího“. Filip se na ni podíval – vypadala zklamaně a osaměle, ano, ta přišla právě pro něho.

„Můžu si přisednout?“ oslovil ji drze. Chvíli si ho měřila a pak odpověděla: „Jistě.“


„Pozor na hlavu!“ – Detektivové procházeli stavbou. Oba byli utahaní a vymrzlí, tak Waldfrucht navrhl, že ještě zajdou k němu domů na čaj a večeři.

Ta stavba, kterou právě procházeli, byl právě Waldfruchtův dům, který koupil kousek za městem ve vesnici Kouty a teď se ho snažil zrekonstruovat. Některé části domu tedy zbořil a pak v podstatě postavil znova. Všude byly prkna, lešení a cihly. Bludowský už tam jednou byl, ale nic uvnitř domu díky té stavební činnosti nepoznával. „Tak, a tady už to znáš,“ řekl Waldfrucht a otevřel dveře do kuchyně. Kuchyň, narozdíl od zbytku domu, nepodlehla za oběť přestavbě a zůstávala tak, jak si ji Bludowský pamatoval.

Detektivové tam spolu moc nemluvili, řešili jen takové ty organizační věci ve stylu „Dáš si kafe?“ – „Jo, díky.“ Neměli si moc o čem povídat, nechtěli totiž vytahovat případ. Waldfrucht zapnul kávovar a šel ohřívat polívku.

Zvuk kávovaru probudil Waldfruchtovu přítelkyni Bety, a tak sešla po schodech z půdy, kde spala, do kuchyně.

„Už jsi zpátky? Co jste měli?“ otázala se rozespale Waldfruchta.

„Klienta...,“ řekl pochmurně. Klient byl eufemismus pro mrtvolu.

Bety se otočila na Bludowského, pozdravila ho a otočila se na hodiny. „Nechce tu Jakub přespat, ať nemusí teď v noci domů?“ zeptala se. Oba detektivové mlčky přikývli, a tak se Bety odebrala nahoru pro nějakou tu přikrývku.

Když pak sešla, nandával Waldfrucht polívku. — „Jak jsi oslavil Vánoce, Jakube?“ ptala se Bety. — „S Markétou u ní doma. Pekli jsme cukroví, než nám to zkazil ten... klient...,“ odpověděl ironicky Bludowský. — „To chápu, nám taky zkazil večer,“ odpověděla smutně Bety.

Bety byla zřejmě nejchápavější člověk z celého města, ale mrtvola na Štědrý večer byla moc i na ni.


Existuje několik témat, u nichž skončí jakákoliv diskuze. Jedním z těchto věčných témat jsou drogy. Diskuze se k nim může dostat odkudkoliv a spolehlivě u nich skončí. To pak jen nevěříte, kolik je ve vašem okolí uživatelů a dealerů drog. Markéta rovněž nevěřila.

„Takže přes bílýho koně založíte firmu...“ vysvětloval Filip Navara svůj postup. „Koupíte na ni auto, třebas vrak, a to auto pak necháte odtahovkou převýst do Španělska.“ — „Jo, to znám.“ řekla Markéta. — „Tam to auto vyložíte na smluveném parkovišti a váš odběratel si tam pak to auto vyzvedne.“ vysvětloval Filip dál. Napil se jabčáku a pokračoval: „To auto může bejt plně narvaný drogama. Pravděpodobnost, že budou kontrolovat odtahovku, je malá a když už — tak jen přijdete o zboží, protože to auto převáží normální přepravní firma, co o ničem neví.“ — „Jop, to znám.“ řekla zase Markéta. Filip se napil jabčáku, chtěl pokračovat, ale zarazil se.

Počkat, jak to ta holka může znát? Pašovala snad ona něco někdy po Schengenským prostoru nebo co jako? Napil se ještě jednou (to na kuráž) a zeptal se: „Jak to můžeš znát?“ — „Můj přítel je kriminalista, vypráví mi občas, jak to u nich v práci chodí...“ odpověděla upřímně.

Filip Navara oněměl. Nejenom, že tady hučí do zadané holky, ale jak zadané! Zadané s kriminalistou!

Co když i ona bude vyprávět, jak to tady v baru chodí? Filip se ještě jednou napil jabčáku a hořce dodal: „Tak to je taky z oboru....“


Detektiv Bludowský ležel na gauči přikrytý dekou a četl si něco z displeje mobilu. Kolem něj prošla Bety a s výrazem vlídné hostitelky se ho ptala: „Není ti zima? Stačí ti tahle deka?“ — „Stačí, jo, díky.“ — „Tak dobrou noc,“ rozloučila se a odebrala se po schodech nahoru do svých komnat.

„Dobrou,“ řekl za ní Bludowský, a zůstal tak v pokoji sám. Čaj ho sice zahřál, ale taky ho probudil, a on tak nemohl usnout. Ležel a snažil se unavit čtením. Přemítal, proč je na světě tolik zločinu, proč už bůhvíkolikáté Vánoce nemohl oslavit jako normální člověk.

Chtěl ty chmury zahnat čtením, ale ani na internetu Vánocím neunikl. Na každém zpravodajském serveru byly Vánoce nebo zavražděný lobbista, někdy i obojí.

Zavřel internet a začal hledat v kontaktech.


Když Markéta dorazila domů, zula si boty, sundala kabát a šla do koupelny. Tam načapala kočku, která spala v koši na prádlo. Už zase, potvora jedna!

Vyhnala kočku, umyla si ruce, vypláchla ústa a chvíli na sebe zírala do zrcadla.

Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Proč je na světě tolik zločinu? Proč s NÍM nemohla v klidu oslavit Vánoce?

Přešla do kuchyně a tam si postavila na čaj.

Vytáhla mobilní telefon. Přemýšlela, že Jakubovi zavolá. Ne, nezavolá, třeba má ještě vyšetřování...

Tak mu napíše. Ale co mu má napsat? Že zapíjela Vánoce s pašerákem drog ve Ztracené existenci? Ne, to ne!

Pomalu se jí začínaly mlžit oči slzami, když tu se ozvalo zamňoukání telefonu, přišla jí SMS.

Mam te rad, Marketko. Jsi moje svetlo v tyhle tme. Jsi moje betlemska hvezda. Vanoce oslavime jindy. Jakub.

Ukápla jí slza, ale už nebyla smutná.


A tak Markéta slaví Vánoce – s třídenním zpožděním.

конец фильма


« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »