« předchozí článek | obsah čísla | následující článek »
Já, Džon a Billi jsme seděli u jednoho stolu už jako malí kluci. U jednoho stolu už sedíme dlouhých čtyřicet pět let. Samozřejmě, každý má svoji rodinu, ale stejně pořád sedíme u jednoho stolu. I když každý z nás chodil do jiné školy a žil jinde, stejně jsme seděli u jednoho stolu. Jak je to možné, to se sám sebe taky ptám. Ale je zajmavý, že když si povídám potom s Džonym a Billem, oni mi vždycky říkaj, že byli doma a seděli u stolu s náma. Já nevím, jak je to možný, ale vždycky, když jeden z nás sedí ustolu, tak ty druhý dva sedí u stolu sním. A přitom jeden třeba doma hlídá děti. A druhý je třeba v práci, ale stejně vždycky s tím třetím seděj ustolu. Taky je zajmavý, že když byl Billi v nemocnici, tak stejně seděl s náma u jednoho stolu a vypadal zdravě. Přitom ho z nemocnice nepustili na krok. A i kdyby, stejně by se nemoh' rozpůlit. A tak to bylo pokaždý, až do dneška.
Dnes jsem si sednul ke stolu, akorát Džon a Billi tam se mnou už neseděli. Proč, to bohužel nevím. A pak jsem jim zavolal, ale bohužel jsem se jim nedovolal. A pak mi zavolala Džonova žena a řekla mi smutnou zprávu, že Džony umřel. A pak jsem zavolal Billovi a řek' jsem mu, že Džony umřel. Billi byl smutný a já samozřejmě taky. A od tý doby, co Džon umřel, jsme s ním už u jednoho stolu nikdy neseděli. Proto už možná u jednoho stolu nesedíme s Džonym. Seděli jsme u jednoho stolu dlouhých čtyřicet pět let všichni. Ale ted už sedíme u jednoho stolu bohužel jenom my dva bez Džonyho. A to je konec tohoto smutnýho příběhu.